Úvodem bychom chtěli upozornit na skutečnost, že jsme v srpnu tohoto roku zpracovali obsáhlejší „Stanovisko Výzkumného ústavu pedagogického v Praze k Prohlášení výboru na ochranu rodičovských práv ze dne 24. 6. 2010“. Některé části odpovědí na vaše otázky se tedy mohou překrývat s tímto textem.
Ad 1)
Znovu bychom chtěli připomenout, že není vhodné hovořit o sexuální výchově jako o vyučovacím předmětu či nějakém dominantně vymezeném tématu v povinném vzdělávání. V současně platném celostátním dokumentu s názvem Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (podle něhož si základní školy zpracovaly své školní vzdělávací programy) je daná problematika řazena na 1. stupni do vzdělávacího oboru Člověk a jeho svět jako součást tématu Člověk a jeho zdraví. Rovněž na druhém 2. stupni není problematika sexuální výchovy samostatným tématem a její prvky prolínají do některých ze šesti témat vzdělávacího oboru Výchova ke zdraví.
Cílem výchovy ke zdraví v základním vzdělávání, a tedy i „sexuální výchovy“ je vést žáky k:
– poznávání zdraví jako nejdůležitější životní hodnotu;
– pochopení zdraví jako vyváženého stavu tělesné, duševní i sociální pohody a k vnímání radostných prožitků z činností podpořených pohybem, příjemným prostředím a atmosférou příznivých vztahů;
– poznávání člověka jako biologického jedince závislého v jednotlivých etapách života na způsobu vlastního jednání a rozhodování, na úrovni mezilidských vztahů i na kvalitě prostředí;
– získávání základní orientace v názorech na to, co je zdravé a co může zdraví prospět, i na to, co zdraví ohrožuje a poškozuje;
– využívání osvojených preventivních postupů pro ovlivňování zdraví v denním režimu, k upevňování způsobů rozhodování a jednání v souladu s aktivní podporou zdraví v každé životní situaci i k poznávání a využívání míst souvisejících s preventivní ochranou zdraví;
– propojování činností a jednání souvisejících se zdravím a zdravými mezilidskými vztahy se základními etickými a morálními postoji, s volním úsilím atd.
…
– aktivnímu zapojování do činností podporujících zdraví a do propagace zdravotně prospěšných činností ve škole i v obci.
Z naznačeného vyplývá, že problematika sexuální výchovy na základních školách je koncipována jako součást širšího vzdělávání směřujícího k poučení žáků o rozvoji přirozených a zdravých vztahů mezi lidmi (v rodině, v manželství, mezi partnery), o utváření dovedností potřebných pro osobnostní a sociální rozvoj, o způsobech uplatňování zdravého životního stylu a odpovědného chování v běžném životě i v situacích ohrožujících zdraví. Proto se domníváme, že daná problematika patří do základního vzdělávání jako každá jiná, která se týká každodenního života lidí a která přináší i návody pro preventivní chování vůči ohrožení žáků některými aspekty současného života (kyberšikana, sexuální kriminalita, AIDS atd.).
Ad 2)
Uvedená výuková situace je jen doporučeným metodickým postupem. Znamená to, že záleží na učiteli, zda takovou metodu použije, nikdo mu to neukládá jako povinnost. Rozhodující jsou schopnosti učitele použít takovou metodu – jeho takt, vztahy se žáky, atmosféra ve třídě, případná domluva s rodiči žáků atd. Na druhé straně je takový postup využíván i v jiných zemích EU a je chápán jako potřebný pro ochranu zdraví (stejně jako třeba navlékání gumových rukavic při ošetřování krvácejících poranění apod.).
Žáci, kteří se o věcech, týkajících se zdraví (sexuální problematiky) nedozvídají, nebo dozvídají pozdě či zkresleně,bjsou v dnešním světě různými situacemi ohroženi více než žáci, kteří se o věci dozvídají včas, odpovídajícím způsobem a reálně.
Ad 3)
Právo rodiny poučit své dítě o jakékoli otázce nikdo nezpochybňuje a tuto možnost rodina vždy má a mít bude. Na druhé straně je stát zodpovědný za obsah vzdělávání vůči celé populaci.
Opakovaná mezinárodní šetření i zkušenosti našich odborníků ukazují, že základními zdroji poučení pro naše žáky jsou v převážné míře kamarádi, internet nebo různé časopisy , kde je spolehlivost informací velmi problematická. Rodiče za nimi výrazně zaostávají. Rodiče by se proto neměli bát informací předávaných učiteli, které budou kultivované a odborně na výši, ale měli by se bát toho, že se jejich děti dozvídají o daných otázkách z nevhodných zdrojů a v nevhodné (vulgarizující) podobě mimo výuku a mimo rodinu. Znovu také v této souvislosti připomínáme dánskou precedentní kauzu řešící právo poučit dítě v oblasti sexuální výchovy, v níž Evropský soudní dvůr nadřadil právo dítěte na informace nad právo rodiny.
Domníváme se, že vámi navržený model není vhodným řešením. Jestliže je problematika sexuální výchovy součástí širšího povinného vzdělávání o zdraví, je vyčleňování některých obsahových prvků mimo výuku (nepovinně) nebo jen pro některé žáky jako nekoncepční. Všechny možnosti utvářet a přizpůsobovat výuku, tak aby byla pro žáky „přijatelná“ a zároveň plnila funkci poučení o zásadních otázkách zdraví, je v rukou učitele. Jděme tedy raději cestou profesionální přípravy učitelů a nechme na jejich profesionální odpovědnosti i podobu výuky a způsob předávání informací.
